Mallorca · Serra de Tramuntana
Kamenné stezky nad mořem, olivové háje a staré poutní útulny.
Why did I go there?
V roce 2022 jsem oslavil své kulaté narozeniny a při té příležitosti jsem se rozhodl, že poprvé vyrazím se skupinou lidí, z nichž některé jsem znal jen z jednoho víkendového survival kurzu a některé jsem viděl úplně poprvé až cestou na letiště. Byl to takový test mých organizačních schopností, průvodcovského umu a ověření, že mé zkušenosti nabyté léty v přírodě fungují i na ostatních. Prostě jsem si vybral tento oblíbený horský přechod jako svou první akci v roli organizátora a průvodce malé skupiny.
What did I experience?
Je těžké to popsat v několika větách, ale pokusím se. Zažil jsem bolest, zoufalství i boj, ale samozřejmě i radost z dokončené cesty a z toho, že se nikomu kromě mě nic nestalo. O pocitech v horách se těžko píše — to zná každý cestovatel. Jedním slovem nádhera, i přes veškerou tu bolest.
Hned na startu treku, po vystoupení z autobusu, se mi totiž podařilo tak nešťastně nahodit batoh, že jsem si vykloubil SI kloub (což je skoro až nemožné). Následovalo chvilkové zhodnocení situace a domluvená krátká přestávka u moře s tím, že si zacvičím a půjdeme dál. Ukázalo se však, že se šeredně pletu a tento horský přechod bude opravdu bolet.
Nedalo se nic dělat, bylo třeba zatnout zuby a vyrazit do kopců.
Výhoda horských přechodů u moře je ta, že startujete z nulové nadmořské výšky, takže začátek je zpravidla hodně do kopce. Takže: horko, prudké stoupání, zásoba vody minimálně na 2 dny a bolest v bedrech... Jdeme!
Celý průběh treku si můžete přečíst v mnoha podrobných návodech. Za sebe snad doplním jen to, že se dá v naprosto pohodovém tempu projít za týden. Je nádherný a určitě vhodný i pro začátečníky, pokud jsou dobře vedeni nebo mají alespoň nějaké zkušenosti s vícedenními přechody.
Já a má skupina jsme šli „na těžko“ — to znamená se vším vybavením pro spaní v přírodě i se stravou. Je zde samozřejmě rozšířená síť turistických chat (Refugi), ale my chtěli dobrodružství se vším všudy. Navíc jsme šli mimo sezónu. Spaní v horách pod širákem má totiž své neopakovatelné kouzlo a díky správné volbě termínu nebyl stan vůbec potřeba. Prostě to perfektně sedlo.
První dva dny jsou vždy o tom zvyknout si na zátěž a stoupání. Samozřejmě ze začátku nezafunguje chemie ve skupině okamžitě, ale rychle jsme si na sebe zvykli, nechali si prostor a naučili se navzájem tolerovat tempo. Ostatní pochopili mé plánování a cesta najednou plynula zcela jinak — tak nějak sama.
První část treku nás provedla jižní částí Mallorky. Šli jsme z jihu na sever, z obce Sant Elm do cílového městečka Port de Pollença (směr v angličtině označovaný jako NOBO — Northbound). Krásné výhledy, zejména na Dračí ostrov, se proměnily s pohledem na sever. Kam až oko dohlédne, tam jsou hory, a vy víte, že máte to štěstí je vidět zblízka.
První komplikace nastala, když skupina potřebovala doplnit vodu, ale slibovaný vodní zdroj byl vyschlý. Naštěstí pohotově zareagoval místní farmář a u domu prodával PET lahve s vodou. (Pozn.: Tato situace se dle aktuálních informací změnila — farmář už netoleruje průchod přes své pozemky a vodu neprodává. Trasa musela být odkloněna. Dejte si proto v prvních dnech cesty pozor na dostatečnou rezervu vody!)
Po necelých 4 dnech jsme dorazili do městečka Sóller, kde se plánovaně polovina skupiny oddělila a z pracovních důvodů se vrátila do ČR. Dále na sever jsme pokračovali už jen ve dvou.
Severní část cesty mi přišla snad ještě zajímavější a hezčí. Holé skály a prašné pěšinky vystřídaly lesy, neskutečné množství ovcí, kamenných plotů a olivových hájů. Najednou je vody dostatek, vyhlídky do krajiny mají zcela jiný ráz a člověk si připadá jako na úplně jiném ostrově. Hory jsou zde ale vyšší, takže nás čekalo více funění do kopce.
Šestý den ráno vystoupáme do nejvyššího sedla naší cesty — Coll des Telègraf (1 120 m n. m.). Pak už nás čeká jen sestup z hor a poslední kilometry, většinou po asfaltu a upravených pěšinkách, do cílového bodu u majáku v Port de Pollença.
Po příchodu do cíle doplníme zásoby na večer v místním obchůdku a zbývá už jen najít místo, kam složit hlavu. Trocha plánování, trocha bloudění a parčík u sběrného dvora s posedy pro místní a tekoucí vodou nám poskytne veškerý komfort, který na tuto noc potřebujeme. Je to poprvé, co stavím stan — respektive jen jeho vnitřní síťovanou část, protože dotěrný hmyz by mi nedal spát.
Ráno už jen káva a něco na zub v místní kavárně, pak transfer autobusem na letiště a hurá domů. Ale to bych nebyl já, aby to šlo hladce... 😀
Vše šlo podle plánu. Až na záda, která bolela celou cestu, se vše podařilo. Denní kilometry splněny, nikdo až na mě netrpí (a že ta bolest místy stála za to), tak co by se ještě mohlo stát?
Jednoduše přijedete na letiště s dostatečným předstihem, ale váš let z Palmy do Prahy na obrazovkách prostě nikde není. Žádná psaná informace, nic. A teď co...
Inu, šli jsme na to od lesa. Když opadl prvotní šok, vyhodnotil jsem si, že naše letadlo mělo letět ve 13:55 a jediné letadlo, které tou dobou letí do Prahy, je od konkurenční společnosti ve 14:00. Jdeme tedy k přepážce, oslovím paní a ouha... ona mluví jen španělsky. Tak to jsme v háji, protože jedna ze tří vět, které španělsky umím, moc nezabere. (Mimochodem, tuhle větu si uložte do cestovatelského slovníku: „Me siento un poco débil“ — neboli „Cítím se trochu slabý“).
Nedalo se nic dělat. Po pár minutách zoufalého zkoušení domluvy rukama nohama, notýskem a mým oblíbeným slovníkem beze slov jsme došli k tomu, že jsem paní dal letenku. Ona si ji vzala, načetla, řekla krásné „Sí!“ a my šli na palubu. Uff. Takové drama na závěr bych si klidně odpustil. Když se stane něco v horách, většinou si vím rady, ale tyto patálie v civilizaci mě děsí.
What did it give me?
Z celé výpravy jsem si odnesl mnoho zkušeností s psychologií skupiny. Naučil jsem se lépe číst v lidech a jejich potřebách. Každý jsme jiný, někdo vyžaduje sprchu obden a jinému stačí jednou za tři dny horský potok.
Především jsem si ale uvědomil, že když teoreticky nejsilnější jedinec s nejvíce zkušenostmi selže hned na startu, automaticky to neznamená konec. Nebýt skupiny, hned druhý den bych to otočil a hledal letenku domů. Prakticky od třetího dne jsem nebyl schopen bez pomoci vstát z karimatky, zabalit si batoh a vyrazit. Největší tíhu nesl Alex, který mě zvedal a pomáhal mi balit batoh vlastně po celou dobu. Vždycky to vypadalo tak, že mě zabalil, já se někde rozhýbal, hodil mi batoh na záda a řekl: „JDI!“ 😀
Dokud jsem měl batoh na zádech a šel, bylo vše v pořádku. Po delších přestávkách nebo ráno to ale bylo opravdu těžké.
Takže co mi to dalo? Pocit, že se mohu o skupinu opřít. Že i se zraněním ji dokážu vést a že není třeba se vzdávat, dokud není přímo ohroženo zdraví nebo život.
What did I take away?
Pocit z přechodu, nádherné výhledy, jasné noci bez mráčku... Nic z toho ale nemůže překonat fakt, že jsem si z Mallorky odvezl nejen fůru zážitků a prohloubené zkušenosti. Odnesl jsem si přátele na celý život a vědomí, že se zde zrodil jeden nový pár, láska a dnes už i potomek, kterému to jednou celé převyprávím.
What would I do differently next time?
Za ty roky po výpravě jsem toho změnil opravdu dost. Dnes vím, jak důležitá je fyzická příprava před výpravou a že nestačí jen nachodit kilometry s batohem. Více se zaměřuji na posílení středu těla a upravil jsem svou techniku nahazování těžkého batohu.
Samozřejmě jsem batoh odlehčil. Už před GR 221 jsem nesenou zátěž hodně osekal, ale jelikož mě čekala další, ještě náročnější dobrodružství, bylo potřeba jít v odlehčování ještě dál. Dnes bych ubral ještě další 2 kg zátěže a zapracoval na kondici. Zbytek ale stál za každou kapku potu a trochu té bolesti.
Díky, Mallorco!
Videos from social media
